Pochlreich je teď docela buzzword, tak jsem se titulkem na této vlně trochu svezl. Pochopitelně jsem nebyl u něho doma, ale zašel jsem do Café Imperial, kde bohužel zrovna ani nevařil, každopádně se ukázal a provozní mě hned prásknul, že jsem se po něm ptal a furt si jídlo fotím, tak jsme i krátce pohovořili.

Do Prahy jsem si zajel na páteční koncert Ice Cube, vstupenka platila i na afterparty do klubu Lávka, kde nás to kolem třetí ráno přestalo bavit a vydali jsme se na cestu do dalšího klubu, takže již zcela za zenitem jsem v jednom holešovickém bytě uléhal na podlahu okolo šesté ráno. Ideální konstelace na to v 11 vyskočit, sednou na tramvaj a dopravit se k Bílé labuti odkud už je to do Café Imperial kousek.

Uvnitř ještě pár hotelových hostů snídalo a já dostal stůl u okna v nekuřácké části, což mám rád. Kuchyně reflektovala, že křesťanská menšina slaví Velikonoce a v nabídce bylo Velikonoční menu. Můj žaludek ovšem v první řadě potřeboval silnou vývarovou pomoc a na jehněčí nebo kůzlečí se rozhodně necítil. Z tohoto menu jsem vyzkoušel aspoň teplý předkrm, protože o smržích každý básní a já je dosud neměl možnost ochutnat! U vedlejšího stolu zrovna něco upravoval pan provozní, tak jsem se osmělil optat, je-li česká kuchařká celebrita přítomna a bohužel jsem se dozvěděl, že není a asi proto, že jsem vypadal jako bych šel reklamovat otravu jídlem, jsem byl poněkud vystrašeně dotázan, jestli jsem mu něco potřeboval.

Oběd jsem začal polévkou, protože polévka je grunt. V mém případě to byla Francouzská cibulačka (85 CZK), jednak jsem pořeboval ten vývar a druhák jsem ji chtěl srovnat s naší cibulačkou od Kastelána. No a od Kastelána byla lepší, řekl bych i mnohem lepší a to ani ne tak kvůli chuti, ale zejména proto, že šla sníst. Verze z Café Imperial je ta cibulačka, které se na hladinu dají bagety a zasype se sýrem. Jenže ten sýr se rozteče a takovej rozteklej sýr se hrozně rád natahuje. Zbytek byl super, tmavý a velmi silný vývar a spousta cibule, ale tu bagetu a sýr bych prostě raději separátně.

Naštěstí teplý předkrm všechno napravil. Přesně ten typ jídla, které bych si moc rád dal znovu a na tu chuť budu vzpomínat. Křepelčí prso s plněnými smrži (250 CZK). Smrž má úžasnou chuť, jakmile budu mít možnost, musím zase ochutnat. Křepelčí prso pečené s kůží a ta štáva, to bylo prostě světlo na konci tunelu pro mou, alkoholem zdecimovanou, mysl.

Chvíli po tom, co mi byla přinesena specialita šéfkuchaře – Telecí líčka na červeném víně s bramborovou kaší a restovanou zeleninou (310 CZK), se pan séfkuchař objevil na inspekci a s provozním se posadili k protějšímu stolu, takže jsem se lehce bavil tím jak pozoruje a komentuje některé nedostatky u personálu (”Ježiš jak to nese debil?! To je fakt v prdeli!”, přesně jako v TV). Jídlo samotné, to byly tři zásadní chuťové nálože, které dohromady překračují nadkritické množství – na vlákna se rozpadající maso, hlaďounká kaše a intenzivní omáčka. Restovaná mrkev a žampiony bez šance se prosadit, v podstatě to byla jen dekorace.

Jako dezert v úvahu připadal maximálně kopeček nějakého sorbetu, volba padla na mučenkový neboli maracujový (40 CZK) a byla to volba dobrá.

Následně jsem tedy přímo panu Pohlreichovi mohl vyjádřit poděkovaní za skvělé jídlo a zeptal jsem se ho jestli v Ano šéfe bude nějaký podnik z Brna a chystá-li se pokračování. První série je už natočená a jsou tam jen podniky dobře dosažitelné z Prahy aby to natáčení stíhal, takže Brno nic a o pokračování se právě jedná, pokud se domluví tak se začne natáčet na podzim.

Café Imperial si mou virtuální doporučující nálepku rozhodně zaslouží. Rád zajdu znovu, dám si třeba řízek a nepochybuju, že i tak “obyčejné” jídlo tam dokáží pozvednout do úplně jiné ligy!