Perník, dostihy, absurdní závody o Zlatou přilbu, nádraží a smradlavé Paramo. To je tak všechno co bych k Pardubicím ještě před týdnem řekl. Jenže teď v první řadě musím říct název jedinečné restaurace, kvůli které se vyplatí jet 150 kilometrů a to ne jen tehdy když má Kika svátek.

Koncept je v čechách rozhodně netradiční, je to vlastně rodinný podnik, který provozují pouze dva lidé, nemají standardní otevírací dobu ani jídelní listek. Je potřeba se alespoň den předem objednat a zvolit ze tří možných degustačních menu – tři (750 CZK), čtyř (900 CZK) a pětichodové (1100 CZK) varianty. Na mail pak příjde konkrétní návrh, který lze doladit např. z důvodů alergie. Já pro oslavenkyni, která trpí alergií na nedostatek čokolády, poprosil o čokoládovou tečku a dostala ji hned dvakrát.

Restaurace je v centru, kousek od historického náměstí a procházka od vlakového nádraží je docela zajímavá. Rovná široká ulice s domy jak ze středoškolské učebnice němčiny (koho tím mučili určitě ví co myslím, rok vydání tak 1972), pak najednou věž s bránou a krásné náměstí, hned bych mu přimaloval orloj!

Zpět k jídlu. Podnik je schován v suterénu a malé tabule s ukázkou menu bychom si asi ani nevšimli, kdybychom podnik nehledali. Šéfkuchař Miroslav Růžička nestihl v čechách zbabicovatět, protože hned po škole odjel do Velké Británie a po návratu si před rokem se svou přítelkyní, která se o nás celý večer starala, otevřeli tento podnik snů. Co nás tak nadchlo? K samotnému jídlu se pochopitelně teprve dostanu, ale musím zmínit dotaženost všech detailů. Decentní interiér, krásný servis a jedinečný přístup k vínu. Bratr šéfkuchaře je Ondřej Čálek, který se usadil ve Francii, kde se věnuje raritní produkci přírodních vín, což kromě samotného důrazu na pěstování je unikátní zejména v tom, že se vína vůbec nekonzervují oxidem siřičitým. Výsledné víno je naprosto jiná chuťová planeta a díky cenové politice v Chez Miro je to další důvod k návštěvě a zárověň další nezvyk v českém prostředí s 200% a vyšší marží.

My se nechali ukecat na Cuveé Mias 2005 z vinařství Le Mazel (580 CZK). Jde o cuveé odrůdy Viognier (sice jedna odrůda, ale z různých vinic, proto cuveé) z oblasti Ardech, dost často se chybuje, že vinařství Le Mazel provozují manželé Oustric, takže jednou a pro vždy – jsou to sourozenci! Většinou mi vína víc voní než chutnají, ale tady to bylo přesně naopak. O jeho vůni po otevření by diplomat řekl, že voní zajímavě, někdo z marketingu by asi řekl, že má svéraznou vůni. Já bych řekl, že prostě vonělo divně Ale chutnalo skvěle, dlouze a bylo zajímavé sledovat jak se vůně i chuť postupně s dobou otevření mění.

A po víně už začal koncert šéfkuchaře, který když řekne pět chodů, tak myslí devět. Pět domluvených a čtyři překvapení. Jako první překvapení jsme dostali vývar z holouběte, ve kterém byly krásné malé lišky a raviola plněná liškama a pistáciema. První chod a hned výtah do gastronebe, ze kterého nás žádný další chod neposlal dolů.

Langustýny, celer a humří pěna. Jsme s Kristýnou docela seafood junkies a konečně jsme ochutnali langustýnu, což je taková lepší kreveta, jak by asi řekl Jirka.

Jednomyslně jsem odhlasovali, že tento chod byl vítěz večera – tuňák pečený po jedné straně, sušená rajčata, parmezán. Ryba byla marinovaná v olivovém oleji s citrónovou a pomerančovou kůrou a spolu se sušenýma rajčatama to bylo neskutečně dobré! Zkusím to někdy zremixovat na finger food verzi.

Další překvapení z kuchyně byl pomalu pečený bůček, mrkvové pyré a bramborový chips. Každému musí být jasné, že nejlepší vepřové je bůček a tohle pomalé pečení v jeho dominantním postavení jen pomáhá.

Hutnou masovou linku jsme neopustili ani v dalším chodu, což bylo dušené králičí ramínko, pancetta, bramborová kaše a olivy. Krásně měkké maso, skvělé olivy a taky ty křupavé plátky česneku úplně nahoře!

Bylo jasné, že to už chce zpomalit. Další chod byla exkurze do světa francouzských sýrů z nepasterovaného mléka, kde jako sladký kontrast byly třešně z vlastní zahrádky. Pamatuju si comté, camembert a pak kozí sýr v popelu.

Závěrečnou sladkou trilogii odstartoval čokoládový a rybízový sorbet v ovocné omáčce, kde Kristýnka přehodnotila svoje “já už nemůžu” na “jé, konečně čokoláda”.

Dezert s jasnou UK inspirací, který prý ochutnala i britská královna byl earl grey krém s mléčnou pěnou. Řekl bych až molekulární gastronomie tahle ztužená varianta silného čaje s mlékem. Skvělý nápad i provedení.

S posledním chodem za náma přišel samotný šéfkuchař. Kristýnce donesl čokoládové lanýže, které si už musela nechat zabalit (a ještě neví, že jsem jeden snědl před psaním tohoto reportu, takže bych možná měl napsat klasické “pokud toto čtete, možná již nejsem mezi vámi” ).

Nemohli jsme jinak, než jen chválit a děkovat. Na úplný závěr jsme si nechali poleptat jícen prý jemnou italskou grapou (60 CZK a za Kiku, která přestala mluvit a jen koulela očima jsem to musel dopít!), rozloučili jsme se a uznali, že na první pohled šílený nápad vyrazit na večeři až do Pardubic, byl to nejlepší co jsme s celou sobotou mohli udělat.