Původně jsme tam jít nechtěli. Z průvodce jsme si vybrali pěknej podnik s místní kuchyní, jenže ten už neexistuje a tak jsme si to udělali trochu dobrodružnější a zapadli do podniku, kde se pilo pivo, sledoval fotbal a taky se dalo najíst.
Pointa je pochopitelně v tom, že i obyčejná hospoda na konci Francie nabízí solidní nekomplikované regionální jídlo, které by v české variaci mohla nabízet podobná hospoda tady, jenže asi tu prostě není ta gastrokultura, zákazník to nevyžaduje a tak to producent nenabízí.
Není asi úplně fér mluvit o tomto podniku jako o putyce, protože to nebyl nějakej zaplivanej pajzl, kde byl partě magorů totem nahrazen pípou. Jen to esteticky nepůsobilo nijak lákavě, spousta dřevěného obložení, v přední části bar, LCD s fotbalem a vysoké stoly s barovýma židlema. V poněkud zúženém profilu následovalo asi 8 stolů a pak už jen schody do kuchyně v suterénu a úpně vzadu salónek, kde se docela masivně pařilo a každou chvíli někdo přebíhal do přední části kouknout na fotbal a kouřit mezi dveřma na ulici.
Představuju si jaký jídelák (jestli vůbec nějaký) by nás čekal v čechách. Tam jsme dostali desky s dvěma A4, bohužel pouze ve francouzštině, takže proběhl nerovný souboj ve formě odhadování co může být co. V předkrmech jsme vyluštili pár paštik a taky foie gras, naštěstí měli sedm položek nadepsaných “poissons” a my na něco rybího měli chuť. Takže Kika si dala slávky na víně s hranolkama (10 EUR) a já se nechal překvapit, protože jsem prstem ukázal na “Choucroute aux 2 poissons” (12 EUR). Na pití jsme měli bílé víno (0,5 l za 5,40 EUR).
Překvapení to teda bylo docela veliké, protože mi přinesli talíř kterému vévodila hrouda zelí se slávkama a kolem toho losos, uzená treska a rozkrojená pečená brambora s nějakou omáčkou v sobě. Kombinace tedy docela nečekaná, ale chutnalo to dobře. Později jsem si zjišťoval, že choucroute je německo francouzské jídlo, jehož základem je kysané zelí dušené na víně a vepřové maso v mnoha variacích.
K mušlím není moc co dodat, snad jen to, že slo zase o malinké mušle jake u nás nevídám a taky bylo fajn, že k nim dávají vlhký ubrousek na utření prstů.
Jako dezert jsme si dali sýr (protože nic jiného jsme nepřeložili 
). A zase srovnání s běžnou hospodou u nás – co je tak těžkého na tom uříznout kus sýra, dát k tomu bagetku a trochu salátu s hořčicovým dresinkem?! Třeba já po sladkém na závěr nijak extra naprahnu a navíc ukrojit sýr musí být rychlejší než rozmrazit palačinku!
Měli jsme camembert (2 EUR) a Pont-l’Évêque (2,50 EUR) a tedy ten druhý, to byla nádhera. Je to prý jeden z nejstarších normandských sýrů, kde se z kravského mléka vyrábí od dvanáctého století. Měl krásnou barvu a tu chuť bych brzo rád znovu předvedl k výslechu, doufám, že ho v čechách seženu!
Taková byla naše zkušenost s obyčejnou hospodou v turisticky nijak atraktivním městě. Na začátku jsme fakt měli obavy, ale je vidět, že když si kuchař na nic nehraje, má jasno v jakém levelu se pohybuje a hlavně přemýšlí, tak to prostě funguje.
La Taverne Sainte Martin, 92 rue Jean Jaurès, Brest, Francie
