Martin na bílém koni jako obvykle zase nepřijel a tak je potřeba od potěchy estetické přejít k potěše materiální a pořádně se nadlábnout a napít. Na husu a první letošní víno jsme vyrazili kousek od Brna do Dolních Kounic.

Na restauraci hotelu Vinum Coeli jsme natrefili díky našemu spolužákovi Brankovi Černému, který v podniku dělá provozního. Trochu jsme se obávali jestli to není jeden z těch nóbl podniků mimo velká města, takové to luxusní ghetto, kam místní nezajdou a všechno je drahé, aby to působilo dostatečně exkluzivně. Jak je to s návštěvností místních nevím, ale interiér je rozhodně víc hospodský než “posh dinig”, má velkou nekuřáckou část (možná je celý podnik nekuřácký?) a dost světla, což mají fotící foodblogeři rádi.

Asi díky zahájení prodeje svatomartinského vína bylo slušně plno a rušno, takže jsme přijali protekční místo v salónku. Jídelní lístek nebyl nepotřeba, rovnou jsme si řekli o pětichodové svatomartinské menu (390 CZK nebo včetně vína 490 CZK).

Bez čekání jsme obdrželi studený předkrm, což byla husí paštika s hruškovou marmeládou a opečeným chlebem. Dostali jsme i první víno, bohužel v podstatě bez prezentace. Docela by se hodilo mít na stole spolu s menu napsaná i vína, která budeme pít. Až na náš dotaz jsme se dozvěděli, že pijeme tedy letošní müller thurgau, růžové a červené zweigeltrebe, ale jméno vinaře jsem si nepoznačil.

Jídlu až příliš dominovala velmi sladká marmeláda, paštika byla dobrá, poměrně jemná a značně “masová” – čekal jsem spíš játrovou klasiku.

Jestli bylo něco naprosto dokonalé, tak to byla polévka, která byla, řečeno s Pohlreichem, silná jak noha u prdele. Kachní consomé s vařenými žaludky a zeleninou mělo přesně tu babičkovskou reminiscenci, kterou nikdy žádná instantní směs mít nebude.

Domácí bramborové placky plněné ragů z kachních jater by klidně mohlo být chuťově promakanější, což je ovšem velmi subjektvní, protože Kristýně chutnalo bez výhrad.

A byl tu hlavní chod, reprezentovaný pečenou husou s červeným a bílým zelím a karlovarským knedlíkem v nesnězitelném množství. V podstatě z takových jídel příliš nadšen nebývám, víc mě nadchne jednoduchá itálie než taková těžká česká (čti bavorská) klasika. Na druhou stranu tradice je potřeba podporovat a tak zhodnotím spíš tu řemeslnou stránku. Byl jsem rád, že husa byla krásně měkká, protože dost často se lze potkat s totálně vysušenou variantou, kde si z vláken masa může člověk udělat třeba párátko. Další pochvala patří knedlíkům, kde to kuchař neodfláknul kynutou nebo bramborovou klasikou, ale pohrál si a vyrobil efektní karlovarskou variantu.

Talíř byl plný, takže jsme marně hledali kam odložit kůži a kosti. Červené zweigeltrebe, které jsme k tomuto chodu dostali bylo nejlepší, tmavě rudé, lehké a dobře pitelné.

Příjemným překvapením byl dezert, protože domácí koblihy v restauraci k vidění příliš nejsou. Byly krásně malé a plněné domácí marmeládou z hroznů. Restaurace má i baristu, kterého káva evidentně baví a podařilo se mu nás, nekafaře, ukecat ať si ke koblihám dáme něco z jeho nabídky! Já se vymlouval, že mi chuť kávy prostě není příjemná, takže mi naordinoval Latte Macchiato (39 CZK), kde spodní vrstva byla čokoláda a musím uznat, že to bylo moc dobré, ovšem spolu s koblihama mě to slušně přesladilo. Kika se vymlouvala, že ji nedělá dobře kofein (což je pravda, ale k tomu jí stejně jako mně káva nechutná), takže dostala kávu bez kofeinu s mlékem (32 CZK), která bohužel byla od klasické kávy k nerozeznání a tak tím pádem pro Kiki nepitelná. Ke kávě byla i sklenička vody, což, pokud vím, nebývá pravidlem v českých restauracích a kavárnách.

Vinum Coeli v Dolních Kounicích na nás zapůsobilo dobře a jejich svatomartinské menu stojí za doporučení pro ty, kteří chtějí českou klasiku, kterou v kuchyni nikdo nešidí.