Recenze brněnské restaurace Baroko, která ve zkrácené podobě vyšla 8.1.2011 v Lidových novinách a lze si ji přečíst i na webu. Zveřejňuji ji v reakci na diskuzi k jejich slevové akci, kde je pseudoargumentováno zaujatostí a psaním na objednávku. Kdo tedy chce, ať si přečte další fakta.

Život je plný paradoxů. Jedním z nich je pro mě brněnská restaurace Baroko, spolehlivě nejhorší podnik, který jsem zatím hodnotil a kde paradoxně měli tak plno, že mi rezervace vyšla až na třetí pokus.

Na obsazenost podniku měla určitě vliv předvánoční poptávka, sama o sobě by ale asi nestačila i přes to, že je restaurace přímo v centru Brna. Nepříliš nápadné dveře, které návštěvníky z Orlí ulice přivedou do prostorného sklepa Minoritského kláštera, rozhodně nejsou žádný magnet. Baroko musí mít buď skvělou reklamu a nebo, což by bylo nejhorší, je prostě populární. Jenže popularita a kvalita spolu nemusí souviset. Hodnocením restaurace Baroko mám zároveň možnost ukázat téměř kompletní seznam chyb, které lze potkat ve všech těch oblíbených nebo ještě lépe “vyhlášených” restauracích, kterým by se ovšem člověk hledající kvalitu měl raději vyhnout.

Je s podivem, kolik varujících informací sami na sebe předem prozradí na svých internetových stránkách. Mimochodem přehledný a aktuální web je bohužel to jediné co jim mohu pochválit. Jakmile ale začnete hledat informace o tom nejdůležitějším, tedy o jídle, přichází první chyby. “Aktuální jídelní lístek (platný od 1. října 2009)” na konci roku 2010 naznačuje, že se sezónní nabídkou jídel si šéfkuchař život nekomplikuje. Čím si ovšem život komplikuje je spektrum nabídky na kterou v jídelním lístku potřebuje 22 stran. Tím jasně přiznává nejen to, že nevaří z toho nejlepšího co konkrétní roční období nabízí, ale také to, že ani nevaří z čerstvých surovin a velmi pravděpodobně si musí vypomáhat instantními produkty, nejvděčnějšími to výrobky pro kuchaře líné nebo netalentované.

Kromě ignorování sezóny a kvality surovin je dalším častým jevem absurdní nadužívání sýru a nesmyslné až morbidní pojmenování jídel. Když si na jejich webu dáte vyhledat “sýr”, zjistíte, že za celý rok 2010 byly asi jen dva týdny, kdy na poledním menu nebylo jídlo se sýrem. V tom případě jistě jako rezerva sloužil jídelní lístek, kde například ze sedmi nabízených teplých předkrmů jich sýr obsahuje šest a největším hitem patrně bude “Gratinovaný kuřecí špalíček s broskví a sýrem”, kde je dokonce sýr zapékán sýrem (konkrétně hermelín eidamem). Mimochodem eidam do angličtiny překládají jako “edam cheese”, což je jasné matení spotřebitele, protože český eidam a holandský edam jsou, slovy klasika, “dva naprosto jiné sporty”.

V překladu do angličtiny nebo němčiny také vynikne absurdní potřeba dávat pokrmům rádoby honosně znějící jména. Cizinec jistě ocení doslovné překlady jídel jako Zapékaný vějíř, Kuřecí Galileo Galilei, Kuřecí prsíčka Angelika nebo třeba Shakespearovo tajemství.

Všechny tyto indicie špatné restaurace lze zjistit předem a i přesto mi při pokusu o rezervaci do telefonu dvakrát oznámili, že mají zcela obsazeno. Nemohu popřít, že když jsem rezervaci konečně získal, tak i přes předchozí přípravu jsem se na večeři docela těšil a skoro i doufal v předvánoční zázrak.

Poměrně prostorná sklepní místnost s cihlovým klenutým stropem, dlouhý bar i nasvícené barokní reliéfy působí o třídu lepším dojmem než jídelní lístek. Ovšem rozdělení na přední nekuřáckou a zadní kuřáckou část je jen iluzorní a kouř byl cítit všude. Stejně jako interiér i vinný lístek kvalitou výrazně převyšuje úroveň lístku jídelního, což je asi opět způsobeno tím, že je to dílo dodavatele a nikoliv šéfkuchaře.

Obsluha se nám začala věnovat do dvou minut, ale už při objednávce to začalo skřípat. K lososovému tataráčku mi byl doporučen toast. Jednak jsem se podivil, že toast není součástí předkrmu za 149 korun a následně jsem se i s obsluhující slečnou podivil, že toast není ani v jídelním lístku. Po více jak půlhodinovém čekání na studený předkrm se ovšem ukázalo, že toast byl v podstatě zbytečný, protože tatarák byl nepoživatelný. Přesolená směs ve které byl losos zastoupen pouze menšinově se téměř netknutá odporoučela zpět do kuchyně. Při upozornění na nepoživatelnou nadvládu cibule a kapar se mi od obsluhy dostalo poučení, že tam žádná cibule není, že tam je přece pórek (jídelní lístek uvádí šalotku pozn. aut.) a koruna byla nasazena konstatováním “a věřtě mi, že už jsem jedla stokrát horší než tento”. Nevěřím.

Za studeným předkrmem byla do kuchyně odeslána i přesolená a umělým dochucovadlem “dochucená” česneková polévka za 29 korun.

Hlavní chody jasně ukázaly, že předvánoční zázrak se tady konat nebude. Pominu objednávání příloh zvlášť, stejně jako jednotnou zeleninovou oblohu z mrkve a pórku na každém talíři a jen suše konstatuji, že není pěkné vyrábět opékané brambory ve friťáku. Totální neschopnost kuchyně se v téměř krystalicky čisté formě projevila v steaku Ludvíka XIII za 169 korun a jídle nazvaném “Brněnský drak”, který prodávají za 159 korun.

Jak je známo, ďábel je ukrytý v detailech a na detailech si v Baroku dali záležet. Místo medium steaku jsme dostali hodně odvážný rare, který byl i přes nedostatečné propečení  velmi tuhý a ještě jsme na něj byli vyzbrojeni klasickým příborem. V popisu jídla inzerovaná grilovaná zelenina byla realizovaná pomocí jednoho, zhruba centimetr silného, kolečka cibule a jednoho malého kousku zelené papriky. Čím se ovšem nešetřilo byl kečup, který spolu s lehce podušenou cibulí tvořil smutný pokus o omáčku.

Brněnský drak je “filovaná panenka potřená hořčicí, stylizovaná pomocí opečené anglické slaniny a nakládané okurky do tvaru draka”, což ve skutečnosti znamená naprosto vysušené, zakryté silným plátkem opečené slaniny a celé je to zastříknuté hořčicí. Tedy celé ne, těžiště jídla spočívá v nakládané okurce, která je pomocí nastrouhaného křenu a kousků salátové okurky přetvořena do infantilní figurky, která díky celkovému uměleckému dojmu ještě zesíleném absencí končetin dotyčného “draka” říká pravděpodobně všechno o úrovni místní kuchyně.

Nabídka dezertů je obecně nejslabší část většiny českých restaurací, takže místní nabídka palačinek, horkých malin, pohárů a kupovaných výrobků by šla označit jako průměrná. Za 59 korun jsme ochutnali Tiramisu o terém jídelní lístek jen stroze konstatuje, že jde o “italský dezert”. Tiramisu skutečně je klasický italský dezert a proto si ho zde raději nedávejte. Neochutnáte hutný krém z mascarpone, žloutků a cukru, nezaznamenáte mandlovou dochuť Amaretta a marně byste hledali podlouhlé a pevné cukrářské piškoty.

Jamajský banán byl zároveň potvrzením, že s obsluhující slečnou přátelé nebudeme. Za 79 korun jsem měl dostat banán opečený v karamelové směsi, flambovaný rumem, zdobený vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou. Naivně jsem se těšil na efektní flambování u stolu. Na můj dotaz, kde je flambování rumem jsem se dozvěděl, že proběhlo v kuchyni a tak jsem se už raději ani neptal co to bylo za rum a co si představit pod pojmem ”karamelová směs”.

Při druhé návštěvě jsme chtěli zjistit jestli alespoň jejich české hotovky napraví šéfkuchařovu reputaci. Moravský guláš byl vyloženě mdlý, bez náznaku výraznější chutě. Bramboráčky nedosmažené a houskové knedlíky nechutně oschlé a jako takové poslány kuchaři zpět. Bohužel bez jediného slova omluvy nebo snad dokonce slevy.

Vepřový vrabec za 99 korun byl smutný exkurz do závodní jídelny, tedy kašovité převařené a nasládlé zelí, kterému sekundovaly lepivé bramborové knedlíky z prášku a tak jediné potěšení bylo z té trochy masa.

Návštevu restaurace Baroko mohu brát jako odrazový můstek do nového roku, protože je velmi pravděpodobné, že horší už to nebude. Neprofesionální obsluha, která nám naúčtovala i vrácená jídla. Kuchyně, která nevyprodukovala jediné jídlo bez závažných chyb a jako svou vizitku předkládá jídelní lístek, který je učebnicovým příkladem zdegenerované představy o gastronomii na úrovni. To jsou moje zásadní vzpomínky na restauraci Baroko, kam se už nikdy nechci jít najíst.