Celkem úspěšně jsme překonali jet lag, takže jsme mohli v plné síle skočit do prozkoumávání gastronomické planety Hong Kong. Kantonskou kuchyni jsme si dali k snídani i k obědu, pak jsme vyrazili ven z města do mraků k sedícímu Buddhovi a den zakončili čekáním na prý super světelnou show Symphony of lights.

Co se mi na Hong Kongu moc líbí a zároveň i dost děsí je ta koncentrovanost. Adresy nejsou jen ulice a číslo popisné, většinou je to název nějakého mrakodrapu, pak patro, pak nějaká identifikace sektoru a dál už se doptáte. U jídla to má ten pozitivní efekt, že prostě všude je nějaké bistro nebo restaurace, bohužel blbý na tom je, že hledá-li člověk něco konkrétního, tak to může být fakt hodně komplikovaný.

My takhle k snídani hledali bistro Tim Ho Wan, které se proslavilo jako nejlevnější michelinská restaurace na světě. Šéfkuchař si první provozovnu otevřel ve čtvrti Kowloon, když odešel z tříhvězdového Lung King Heen. Dnes má pobočky tři a denně je prý všechny obchází aby hlídal kvalitu (po hvězdě mají první a druhá, třetí, kam jsme šli my, ji nemá). U té původní a zároveň nejmenší se stojí ve frontě klidně i tři hodiny aby se získalo místo u jednoho z pár malých stolečků. Já jsem sice velký fanda kvalitní gastronomie, ale rozhodně nejsem fanda tříhodinových front, takže kašlu na slavnou jedničku, zapojuju mozek a zjišťuju, že nedaleko od privátu, přímo ve stanici metra je provozovna číslo 3, která otevírá v 9 ráno, což vidím jako tu pravou příležitost k bezfrontové návštěvě.

Naivní byla moje úvaha, že když je to přímo ve stanici metra, tak to půjde snadno najít. Problém je, že stanice metra Hong Kong má asi pět pater a ještě jsou k ní přilepené okolní mrakodrapy, které lze volně procházet a mít pocit, že jsem stále ve stejném baráku, takže třeba tam za rohem už to bude! Ani prd, bloudili jsme horizontálně i vertikálně asi 20 minut než jsem odchytil jednoho domorodce, ukázal mu v mobilu co hledáme, ten pochopil a raději nás tam rovnou zavedl (výtah tam totiž nejezdí do všech pater – ffffuuuuu!!!). Místo před devátou jsme dorazili až okolo 9:20 a bez čekání dostali jedno z posledních volných míst.

Objednávka se realizuje pomocí dotazníku, který mají naštěstí k dispozici i v angličtině a největší hitovky mají dokonce vyfocené na papírovém prostírání. V dotazníku si tedy host zakroužkuje co chce, bez šance na nějaký dotaz u obsluhy, která skoro neumí anglicky a hlavně nemá čas, protože furt lítá mezi stoly a otevřenou kuchyní.

Při servisu se nehraje na chody, talířky a napařováky jsou na stůl vyskládávány jakmile je v kuchyni vyrobí a jelikož přání dobré chuti nebo dotaz na spokojenost jsou kšeft zdržující procesy, tak se neprovádí. Jiné to asi je v provozovně číslo 2, kde prý lze zarezervovat private dining přímo s šéfkuchařem (minimální útrata 1000 HKD), ale ten zase neumí slovo anglicky, takže nic pro mě.

Co v Tim Ho Wan vlastně vaří? Dim sum a to takový, že prý nejlepší. Nechci se zatím moc pouštět do vysvětlování, protože až v sobotu mě čeká celodenní kurz vaření, kde se snad všechno dozvím. Zatím bych to odbyl tím, že dim sum je pestrý svět knedlíčků a závitků, který se chuťově pohybuje od naprostého blaha (hlavně náplně z vepřového masa) do slizovitého ekl (seafood a tofu kombinace).

Ceny jsou velmi mírné, v přepočtu stovka za lehký oběd pro dva, což se v michelinské restauraci fakt hned tak nevidí. My za snídani dali 79 HKD protože jsme se snažili ochutnat co nejvíc a skoro už nám to lezlo i ušima. Zásadní a nejlepší jsou určitě pečené bochánky s náplní z vepřového masa. Nadýchané a lehce nasládlé těsto skrývá šťavnaté kousky masa ve výrazné omáčce. Utrpení je ale teplota při servisu, všechno se podává děsně horké a evropan při čekání trpí.

Při odchodu už byla u vstupu fronta, zatím jen tak na 10 minut, ale nechtěl bych to tam vidět třeba ve 2 odpoledne!

Po vydatné snídani jsme šli očumovat město a pomalu přišel čas zamířit k jednomu z vrcholů našeho výletu – obědu v Lung King Heen (pozorný čtenář jistě oceňuje propojenost se snídaní), jediné restauraci na světě, která vaří kantonskou kuchyni a má od michelina tři hvězdy! Rezervace byla fakt peklo, podnik je sice v hotelu Four Seasons, ale komunikace po telefonu byla jak komunikace s jinou formou života. Musel jsem zapojit známé a kontakty ve vrcholovém managementu nejmenované finanční skupiny, která vydařeně expanduje do asie, no a nakonec jsme měli rezervaci zařízenou.

Vůbec jsem nevěděl co čekat a vlastně jsem si to v hlavě ještě ani nestihl poskládat. Asie je prostě gastronomicky jiný svět o kterém toho zatím vím velmi málo. Ty rozdíly jsou už u obsluhy, která někdy svou snaživostí připomíná komiky ve zrychlené černobílé grotesce z dvacátých let a někdy udělá totální haluz, která netrénovaného evrapana docela šokuje. Příklad – vlezeme do noblesního Four Seasons, venku zaparkovaný luxus fára, plno uniformovaných pikolíků, na každým rohu se někdo uklání a “welcome sir”, “how are you today sir?” a i ten výtah nám přivolali a s úklonem nám vstoupit pokynuli. Pak se necháme usadit ke stolu, naznačuju, že tu tašku a bundu mi můžou dát do šatny a borec to bez mrknutí oka hodí na volnou židli u stolu a bundu přes to. Nebo jakmile trochu upiju čaje už hned valí dolívat, ale je mu úplně jedno když při tom polije půlku stolu.

Při servisu občas kvůli přizvuku drhla představovačka, protože jsem fakt nerozumněl tomu co říká, ale to zpětně vyřešila kopie menu, kterou jsem si nechal zabalit s sebou. Opět nám nejvíce chutnalo to co mělo vepřové nebo hovězí maso (BBQ vepřové s medovou omáčkou nebo smažená rýže s mletým hovězím) a rozpaky nebo absenci výraznějšího dochucení přinesly ryby a seafood.

Sedmichodový oběd vyšel na 540 HKD, což mi u třihvězdy přijde super, problém mám s tím, že deklarovanou dokonalost některých chodů prostě nejsem zatím schopen rozpoznat. Chápu, že se možná ta ryba nedochucuje aby vynikla její přirozená chuť, jenže kdo si pošmákne na nesolené rybě udělané v páře? Já zatím ne, protože prostě nevím co tam hledat, nad čím žasnout. Uznávám, že to je moje chyba, ale taky narážím na to, že třeba indická nebo thajská kuchyně byla u mě láska od začátku, čínská resp. kantonská kuchyně bude potřebovat ještě hodně času a vyhlídky jsou nejisté.

Po obědě jsme sedli na metro a jeli na konečnou, kde je kromě gigantického outletu taky gigantická lanovka, gigantická socha Buddhy a taky gigantické paneláky. Z následného plánu zajet ještě omrknout Kowloon udělala naše únava redukci na posedávání u přístavu a čekání na světelnou show Symphony of lights, kterou jsem přejmenoval na Symphony of nuda a nazdar.

Další den nás čeká výlet do Macau, světového centra hazardu, kde si do jednoho nenápadného domečku zajdeme na oběd i večeři a pokud jsem byl celej rok hodnej, tak se mi možná splní jeden sen (klíčové slovo – bramborová kaše).