Na celý den jsme vypadli z Hong Kongu do Macau, viděli tam gamblerské peklo, potkali jednoho z nejlepších kuchařů naší doby a večer si užili i trochu stresu u čínských hranic, kam jsme nechtěli a u dveří do bytu, kam jsme chtěli.

Do bývalé portugalské kolonie to bylo rychlolodí z Hong Kongu přesně hodinu. Naplánováno jsem tam toho měl spoustu, jenže počasí nám naprosto nevyšlo, totální mlha a vytrvalý déšť zrušil plány na Macao Tower i kompletní historické centrum. A co v Macau zůstává po vyškrtnutí těchto položek? Pak zůstává už jen svět podle Stanley Ho – gigantický gambling, který v příjmech překonal i Las Vegas a který koncentrací peněz přilákal spoustu skvělých kuchařů, kteří zase přilákali mě.

Myslel jsem si, že když v Brně jezdím denně po Palackého třídě, tak mě nějaké centrum hazardu na okraji Číny nemůže zaskočit, ale hned po vystoupení z přístavu jsem nestačil zírat. Davy lidí jsou pomocí autobusů rovnou rozváženi do kasín (my to brali jako MHD zadarmo), kde je všechno nachystáno na to aby člověk vysolil všechnu škváru co má a nejlépe i tu co teprve plánuje mít. Haly plný blikajících mašin, ruleta, poker, totální elektronický demence co můžou bavit asi jen asiaty, absence denního světla, privátní “high limit” kluby, kopie Benátek včetně umělé oblohy a chodníků s imitací dlažby po dešti. A nejhorší je, že všechno to je plné lidí, kteří se na umělém kanále nechají v gondole vozit číňanem v kostýmu gondoliéra ještě vylepšeným o santa clausovskou čepici (budou přece vánoce!), ale hlavně sypou prachy do těch beden. Cestou v autobusu jedou reklamy jaká je to akce a zábava gamblovat a ve skutečnosti jsem tam viděl jen apaticky civějící lidi všech věkových skupin a nebýt skvělého jídla co jsme v Macau ochutnali, tak máme z výletu asi asi slušnou depku.

Oběd jsme měli zarezervovaný v Robuchon au Dôme, který je ve 43. patře gigantického hotelu a kasína Grand Lisboa. Rezervoval jsem to po telefonu asi měsíc předem, což opět nebylo nejsnadnější, ale pomalé hláskování to jistilo. Následovalo ještě potvrzení mailem, kopie kreditky (děsná praxe, kterou se brání proti “no show”) a přísný odstavec o dress code.

Rezervace na 12:00, takže v 11:55 přicházíme k recepci, kde nás informují, že podnik otevírá přesně v 12:00, takže laskavě otočka a čekat u výtahu. To jsme teda zírali, jaký fail si trojhvězda vystřihne hned na začátku! Ale o 10 vteřin později nám to bylo jedno, protože jak si tak stojíme u těch výtahů, tak se jeden otevřel a s úsměvem na tváři z něho vystoupil Joël Robuchon, kulinářský gigant, držitel celkem 28 hvězd Michelin a autor snad dvoukilové kuchařky, kterou jsem s sebou tahal v naději, že ho potkám a nechám si ji podepsat!

Řekli jsme si “bonžůr” a jestli prej jdeme na oběd, tak co tady čekáme a ať následujeme jeho kroky (cestou okolo recepce jsem fakáče neukázal, ale myslel jsem na to! ), takže jsme v restauraci byli jako první a nechali se mistrem provést. Fanoušek s kuchařkou ho zjevně dojal, protože pochválil jak umím skvěle francouzsky (což neumím vůbec) a z kuchyně dovedl i šéfkuchaře Franky Semblata, který to tam vede už 11 let. Krátce jsme pokecali, dali fotku, dostal jsem do kuchařky autogram i s věnováním a šlo se jíst!

Obědové menu je k dispozici v několika variantách podle počtu chodů (2 za 458 MOP, 3 za 558 MOP, 4 za 688 MOP) a k tomu jsou jako poslední chod 3 dezerty, které si host vybere u stolu z apartního vozíku. Dali jsme si kompletní čtyřchodovou variantu a potvrdila se naše doměnka z oběda v Lung King Heen – na francouzskou gastronomii jsme prostě zvyklí a dovedeme si ji řádně užít. První amuse bouche byla jako uvítání doma a všechno co následovalo byla přehlídka dokonalosti, preciznosti a chuťové virtuozity.

Tak třeba hned druhá amuse bouche – krabí maso přikryté kaviárem a do toho malé vyrušení, představení a ochutnávka domácího pečiva spolu s máslem od nikoho jiného než Jean-Yves Bordiera. Já bych těch 688 MOP dal snad už jen za tohle! Jenže my dostali ještě další pecky jako slávky, těstoviny s humrem, telecí hlavu s omáčkou z černých lanýžů a nebo zajíce s celerovým pyré. Přišlo i na tu slavnou a na světě nejlepší bramborovou kaši, která byla servírována samostatně jako mezichod, kterým jinde bývá třeba kopeček sorbetu.

Robuchon byl průběžně na place, obcházel stoly, dotazoval se na spokojenost, furt se s někým fotil, ale bavilo mě pozorovat jak neustále stíhal sledovat co se zrovna vydávalo i talíře, které se odnášely.

Oběd nám trval lehce přes tři hodiny a byl to potvrzení definice michelinské tříhvězdy, protože to prostě stojí za samostatný výlet do Macau.

Počasí nám i nadále bohužel nepřálo, tak jsme se aspoň nechali povozit a upevnit svou gamblerskou nenávist. Na 19:00 jsme měli rezervaci na večeři do restaurace The 8, která je zase v Grand Lisboa, ale vaří kantonskou a huaiyang kuchyni, kterou kluci michelinský ohodnotili na dvě hvězdy.

Trochu jsme se té čínské gastronomie báli, ale vyšlo to parádně, byla to exkurze v rozsahu a surovinách, které jsme ještě zvládali ocenit a taky jsme měli obsluhu s perfektní angličtinou.

Obsluha toho celkově v této restauraci hodně předvedla, přišlo mi, že každý hlavní chod byl dokončován u stolu a nebyla to žádná lehká sranda, viděli jsme vykostění kachny, ryby i vaření v rozžhavené pánvi.

Ochutnali jsme marinované kachní jazyky, dokonalý selečí bůček s křupavou kůží a jako hlavní chod a front cooking show jsme měli holubí polévku s houbama a nudlema. Dezert bylo pomelo želé (nevím co jsou tu z želé všichni tak vyplesklí, naštěstí tohle bylo fakt dobré) a ještě jsme dostali klasické “egg tart” koláčky se silným čajem s mlékem.

Sakum prdum 1080 MOP za dvouhvězdovou večeři pro dva mi přišlo jako skvělá cena.

Nastal čas zamířit domů, tak jsme klasicky sedli na bus a těšili se, jak za chvíli budeme v přístavu a třeba bez dlouhého čekání sedneme na loď směr Hong Kong. Jenže místo toho jsme z okna autobusu sledovali jak projíždíme okolo přístavu a hrneme to někam dál, skrz nic moc sídliště a prostě části města, kam turista hned tak nezajde a najednou konečná, vystupovat a ona to hranice s kontinentální čínou! V 10 večer nic moc místo pro dva utahaný evropany. Zejména nás zaujaly ty vysoké ploty, silná záře reflektorů a davy malých lidí (jak jinak asi v Číně že), kteří si to fofrem někam šinuli. Mladej borec nám poradil ať se svezeme jiným busem do jiného kasína, které je prý kousek od přístavu, což naštěstí bylo, ale taky to bylo kasíno zaměřené na místní obyvatelstvo, takže žádné turistické pozlátko, ale masivní zahulenost, bordel a sympaťáci s potetovanýma krkama, kteří naštěstí chlapa o hlavu vyššího nechtěli nasrat

A aby toho nebylo málo, tak když jsme se o půl jedné ráno dobelhali domů, tak jsme zjistili, že nejdou otevřít dveře, prostě se to celý nějak zaseklo a já musel volat domácímů a řešit to. Dopadlo to celkem dobře, ve 2 už jsme byli v náhradním bytě, totálně utahaní, jen s tím co jsme měli na výlet do Macau a těšili se, jak celý následující den budeme na intenzivním kurzu vaření, jehož šéfka už předem deklarovala, že se tam nechodí za zábavou.