Do Mexika cesta dlouhá a bez zastávky v hlavním mestě Španělska to nešlo. Na začátku mi to přišlo jako fajn zpestření, ale čím víc jsem se o Madrid zajímal, tím víc jsem si říkal co tam sakra ty dva dny budu dělat? Nakonec to byl celkem fajn stopover, ale znovu bych se tam samostatně podívat nepotřeboval.

Původně byl odlet z Prahy v 10 dopoledne, jenže přišla změna a odlet byl přesunut na nelidských 6:55, což znamenalo vyrazit z Brna v 1 v noci! Den předem jsem se šel s rodnou hroudou rozloučit do Pavillonu, kde Michal Göth startoval nové degustační menu a lepší poslední večeři jsem asi nemohl přát. Bohužel to taky znamenalo vypít spoustu vína a tak jsem se večer balil ve velmi nekonzistentním stavu, což se naštěstí v Madridu neprojevilo na obsahu mého zavazadla.

Cesta v noci do Prahy byla strašná a jsem rád, že si z ní skoro nic nepamatuju Hodinku jsem si ještě na letišti pospal než v 5:30 otevřeli v Citi Gold lounge, kam jsem díky kreditce měl vstup. Vzhledem ke zkonzumovanému vínu a absolvované cestě si moje vizáž u slečny recepční vyžádala telefonát do centrály, ale nakonec mi byl vstup umožněn. Nemám možnost srovnávat, takže moje nadšení “lounge prvničky” berte s rezervou, ale musím potvrdit Vaňharovo lemma, že business služby posunují cestování do naprosto jiných levelů. Lounge je taková lepší čekárna, kde na cestujícího čeká vše o čem snil, když se trápil v odbavovacím procesu běžného cestujícího. Pohodlné křesla a gauče, all you can eat jídlo a pití (alco included), internet zadarmo, sprchy a extra security check vedoucí přímo k odletové gate.

Bohužel jsem vzhledem k ranní hodině a předchozím prožitkům v Pavillonu byl v naprosto nepoužitelném stavu, takže z nabízeného menu jsem si dal jsem balený croisant s džusem a tím moje debužírování končilo. Na druhou stranu catering lounge a letadel ČSA asi bude stejný, takže velký gastronomický zážitek očekávat nelze. Winning strategie bude pravděpodobně v okupaci samoobslužného baru, který dával dostatek prostoru k barmanské kreativitě za pomoci kvalitních destilátů známých značek.

Několik praktických poznámek k Madridu. Jednodenní lístek na MHD stojí 8.40 EUR, doufám že platnost je 24 hodin. Lístek z letišté do centra je za 5 EUR. Na plánování výletu je nejlepší použít Tripomatic. Wifi na letišti je, ale tvrdě placená, zhruba 180 CZK za hodinu je leda tak na vztyčenej prostředníček směrem ke všem oficiálním představitelům letiště. SIM karta s 1GB dat, 1000 minut volání a 1000 SMS je u Orange za 10 + 15 EUR. Těch 10 je za SIM kartu, která bez dokrmení kreditem přežije 9 měsíců, takže ta kterou jsem měl z loňského výletu do Španělska mi byla leda tak ke vzteklému transportu do koše. Obchod má Orange přímo na hlavním náměstí Sol, jeden prodavač uměl anglicky, platba kartou no problemo, za 10 minut jsem byl online. Jedinej problém – není povolen tethering

Na doporučení restaurací je nejlepší chodit v Brně do tapas baru Don Pintxos a nebo nakupovat víno u Bonovino.cz Díky tomu se seznámíte s lidma, kteří Španělsko milují, znají a rádi poradí a doporučí.

Pokud nemáte rádi památky a muzea, nemá smysl do Madridu jezdit. Jediná vyjímka je citový vztah k fotbalu. Ten já sice nemám, ale po předchozí dobré zkušnosti v Manchesteru, jsem se rozhodl vyrazit na exkurzi dalšího slavného stadionu. Exkurze jsou každý den, pokud se hraje, tak se zavírá 5 hodin před začátkem. Jinak je otevřeno do 7 večer. Hraje se zhruba jen 5x do měsíce. Vstupné je 19 EUR a je to bez průvodce. Já jsem došel v 17:30 a bylo mi nabídnuto, že buď hned za 19 bez průvodce a nebo v 18:00 za 24 EUR s průvodcem. Raději jsem připlatil a nelitoval jsem. V 18:00 sestoupila po drsném betonovém schodišti ve věži B nádherná mladá španělka, která nás dva jediné čekající a aktuálně bojující s obnovením polykacího reflexu vyzvala ať následujeme její kroky. Prohlídka trvala hodinu a nepamatuju s z ní nic, jen úsměv, vlnité dlouhé vlasy a rozkošný španělský přízvuk v anglickém výkladu Až díky fotkám vím, že jsme si prošli celý stadion, obdivovali staré kopačky, dresy, zhruba 10 tun kovu ve formě různých pohárů, šatny i lavičky domácího mužstva.

Muzea jsme čípácky vychytali ve výprodeji, který probíhá každý den 2 hodiny před zavíračkou. Pro Prado je to od 18:00 a pro MNCARS od 19:00, kdy je na dvě hodiny vstup zdarma. Prado je obrovské a pro mě celkem nudné. Jasný highlight je ale těch pár kousků od Hieronima Boshe a pak “dark paintings” od Francesca Goya. Při pohledu na jejich obrazy je člověk rád i za to málo duševního zdraví, kteté zatím má. Fanoušci moderního umění si od 19:00 v MNCARS můžou zaplavat v bazénu kubismu, který má jako svůj desetimetrový skokanský můstek slavnou, obrovskou a poněkud šedou Guernicu. Taky je tam expozice Dalího, momentálně ale zdarma nepřístupná, protože je doplněna samostatnou výstavou jeho děl.

Kromě doporučení z Bonovino.cz jsem se spolehl na Foursquare a ani jednou jsem nebyl zklamán. Jediný problém byla omezená akceptace platebních karet, takže některé podniky, které jsem chtěl navštívit, jsem navštívil jsem formou zklamaného pohledu u vchodu.

La Trucha

Domácí madridská kuchyně jen kousek od náměstí svaté Anny, takže pěkně v centru. Na oběd otevírají v 13:30, zavírají v 17:00 a večeře jedou asi od 21:00 do 2:00. Pro nás šílené, pro Španělsko řekl bych normální. Anglicky tam neuměl pořádně nikdo, ale naštěstí menu v angličtině měli. Interiér malý a skoro až kýčovitě starý, ale takový je nakonec Madrid celý. Líbilo se mi, že průměrný věk personálu byl hodně přes 50, pro mě jasný znak, že nejsem v nějaké turisté atrakci. Z předkrmů jsme si dali pečené žampióny s česnekovou aoily (3.70 EUR), tapas s ančovičkama (2.10 EUR) a kuřecí conosomé s fortifikovaným vínem (4.20 EUR). Na pití červené house wine z Rijochy, láhev za 16 EUR. Jako hlavní chody byly k výslechu předvedeny: smažený jehněčí mozek (8.60 EUR), čočková hot pot a hovězí dršťky v pikantí paprikové omáčce (6.60 a 9.20 EUR). Při objednávce se anglicky nemluvící číšník ujištoval, že víme co že si to objednáváme a viditelně byl potěšen, když odnášel prázdné talíře. Nelíbil se mi účtovaný couvert (1.20 EUR na osobu), na druhou stranu byly to skvělé zelené olivy v bylinkovém oleji a bílý chleba, který jsme k hlavnímu jídlu užili.

Venta El Buscón

Chtěli jsme vyzkoušet nějakou španělskou klasiku, tak jsem ve Foursquare app zadal “Paella restaurant” a vysoké hodnocení nás zavedlo kousek od hlavního náměstí Sol. Chvíli po 8 večer asi zrovna otevírali, protože jsme si hned sedli, zhruba o hodinu později už by to bylo na čekání. Večerní menu měli za 12 EUR a na výběr bylo ze 4 teplých předkrmů a 4 hlavních jídel. Součástí menu byla ještě sklenička vína a dezert. Pealla marinera jako předkrm byla jasná volba. Trochu mě vyděsilo množství, které rozhodně nevypadalo předkrmově. Málem bych zepomněl zmínit milý zvyk, že jakmile si v podniku sednete, tak hned dostanete něco malého na jídlo. Třeba jen jednohubku s chorizem nebo sušenou šunkou. Tady jsme dostali super plátek bagety s opečenou malou klobáskou.

Jako hlavní chod byl zvolen hovězí steak, jehněčí kotletky a krevety se zeleninovým salátem. U krevet se potvrdily obavy vyřčené u paelly, kde trůnila velká ale neoloupaná kreveta. S hlavním chodem těch velkých neoloupaných krevet na talíři přišlo snad 10. Steak byl celkem nízký, ale i tak bylo trefeno medium rare. Hranolky jako příloha u steaku i kotletek nuda, kterou jsem nedojedl. Z dezertů byl na výběr cheesecake nebo ovoce. Dal jsem si ovoce a dostal čtvrtku žlutého melounu.

Takový typ poniků mi u nás chybí strašně. Denně se měnící menu, nekomplikovaná jídla, rozumná cena a srdečná a kmitající obsluha. Mohl bych prudit za nudné hranolky, fádní zeleninový salát u krevet, případně další drobnosti, ale vůbec nemám potřebu. Ta restaurace dává přesně to co slibuje a to i přes umístění v turistickém centru, kde spousta jiných potřebuje naháněče, kteří loví turisty, kteří už se nevrátí a příště raději zapadou do KFC. (fotky jídel jsem si asi smazal! )

Prada la trope

Tapas bar a restaurace kousek od La Trucha. Poprvé jsme tam zašli na pivo přečkat hodinu, než otevřou v La Trucha. Borec za barem aspoň trochu uměl anglicky a dalo se platit kartou. Podruhé jsme zašli na oběd, dostali obrázkové menu s anglickými názvy a byli usazeni do jídelní části. Na jídeláku byla sympatická poznámka “Sorry, nenáme velký výběr, ale aspoň vaříme z místních kvalitních surovin podle madridských receptů”. Těžko hledat lepší deklaraci, kterou by mě restaurace mohla zbalit. Dali jsme si jen pivo za 3 EUR (na baru myslím bylo levnější) a hlavní jídlo za 9 a 10 EUR. Jídlo dle očekávání jednoduché ale dobré. Žádná zeleninová obloha a náhražky jako to známe z domova. Pečené vepřové žebra s bramborem a výrazně ochucené nasekané vepřové s bramborem a volským okem. Tohle když bych si chtěl dát někde doma, tak asi jedině doma

Taberna Malaspina

Opět sázka na Foursquare, která vyšla. Zadání bylo “tapas” v okolí Sol. Vzdálenost asi jen 200 metrů, ulička plná naháněčů a poloprázdných restaurací a uprostřed malý podnik, kde jsme 20 minut museli čekat na dvě místa u baru. Pivo za 2 EUR, možnost platit kartou a dokonce menu v angličtině. Neuvěřitelný cvrkot a neuvěřitelně kmitajicí trojce presonálu. Šéfoval tomu borec za vyvýšenám barem odkud viděl jak lidé u vchodu sondují místo, hlasitě je pozdravil, což byl signál na plac aby se jich někdo ujal, zjistil přání a dal časový odhad na usazení. Na jídlo jsme si dali patatas bravas (pečené brambory s omáčkou z pečených paprik) a sušenou šunku na gigantické rozpečeném krajíci světlého chleba. Obě za 4.50 EUR a obě v porci pro dva. Zase se opakuju ale další ukázka malého podniku, který si nehraje na vysokou gastronomii, točí jedno pivo, rozlívá 6 vín v ceně od 8 do 18 EUR za lahev a servíruje zhruba 10 jednoduchých lokálních jídel.

Museo de Jamón

Asi nejsem sám, kdo si myslel, že jde o muzeum sušené šunky Jde ale o uzenářství spojené s bufetem, kde se servírují bagety a croisanty plněné šunkou, sýrem nebo jejich kombinací. Skvělé místo pro snídaně, za 3.50 EUR čerstvá bageta, sušená šunka, pomerančový fresh a čaj nebo kafe. Poznávací značka kvality – okolo 10 dopoledne se u baru mačkáte s popelářema, kteří mají po šichtě. V centru jsem takových podniků potkal víc, nevím jesti je to nějaký řetězec nebo prostě zažitý formát, rozhodně je to skvělé místo, kde se rychle a dobře najíst.

Mercado de San Miguel

Tržnice kousek od centrálního Plaza Mayor. Těšil jsem se na velký a živý trh, bohužel poloha mezi Plaza Mayor a královským palácem asi předurčuje udělat z toho atrakci pro turisty. Jednak je to celkem malá hala a druhák se tam motá spousta lidí, kteří všechno fotí, kupují to co tak turisté kupují (velké, levné nebo aspoň kuriózní) a do toho vás odchytí slečna a snaží se vám prodat lístky na nějakou flamengo night.

Při cestě z Mexika mám zase jednodenní stopover v Madridu, tak doufám že stihnu nějaký skutečný trh pro místní. Celkově je pro mě Madrid město, kam bych znovu sám vyrazit nepotřeboval. Důkazy ekonomické velikosti Španělska jsou tam všude, jenže to už je minulost a jen z minulosti tohle město asi už dlouho žije. Mít kontakt na někoho kdo mě městem provede by asi moje hodnocení zlepšilo, jenže ve srovnání s Barcelonou prostě Madrid prohrává. Sice ne fotbalově, ale pro mě určitě atmosférou i gastronomicky.