Naše poslední zastávka v letošním svatomartinském testu a zároveň první návštěva v podniku, který patří do brněnského top 5. Čekaly nás čtyři chody v poněkud výstředním stylu, ale rozhodlo to, že ke každému chodu je i víno.
V době, kdy jsem na koleji čtvrteční večeře (před pátečním odjezdem k rodičům pro zásoby) pravidelně řešil rýží s taveným sýrem, se mi kamarádka francouzštinářka pochlubila, že má super brigádu – překlad menu v nejdražší brněnské restauraci a ať se radši ani neptám, kolik tam stojí polévka. Nevím jestli mi tím implantovala nějaký blok, ale je fakt, že až teď jsme do Rialta zašli a to vlastně jen díky tomu, že jsme nesehnali rezervaci do Borgo Agnese (protože jim celý den nefungoval telefon), kde nás jejich svatomartinské menu lákalo trochu víc.
Rialto má poněkud divně řešenou dispozici interiéru, což asi vzniklo postupným rozšiřováním. Vchod je ze dvora, odkud je možno nahlédnout do kuchyně v suterénu, vstupní dveře vedou jen do chodby a do samotné restaurace se musí ještě po schodech nahoru. Obsluha se s talíři teda slušně nacestuje. Byli jsme usazeni v hlavní místnosti (další místa jsou ještě na zastřešené terase), kde krb a dřevěný strop téměř vytváří atmosféru útulné horské chaty.
Náš cíl bylo čtyřchodové menu doplněné svatomartinským vínem (890 CZK), takže jsme si už jen řekli o vodu a přišlo první příjemné překvapení, nebyl problém s džbánkem vodovody, dokonce vytuněného plátkem citrónu. Dostali jsme ochutnat jemnou fazolovou pomazánku a první svatomartinské víno jako aperitiv (Svatovavřinec rosé, Mádl). Kdyby četli můj blog, věděli by, že na čekačku u nás nejlépe zabodují sádlem, solí a chlebem 
Studený předkrm, zvěřinová paštika s husími játry na želé z ledového vína, nás příliš nezaujal servisem, ale chuťově byl naštěstí bez výhrad. Želé z ledového vína se k paštice hodilo skvěle, jen ten talíř a aranž bych ocenil dotaženější. K pití jsme dostali Müller Thurgau od Libora Veverky, tedy svatomartinské, které nám letos chutnalo nejvíc.
Polévka součást menu nebyla a teplý předkrm byly domácí raviolli plněné kachními prsíčky na silné omáčce s lanýžovým máslem. Lanýžové máslo nebo lanýžový olej je surovina docela riziková a je potřeba doufat v úroveň restaurace, že nemá potřebu hosty ošulit nějakým 2,4-dithiapentanem. Vzhledem k tomu, že nás lanýžová deflorace teprve čeká, tak ani nevíme jaký byl lanýžový projev v omáčce, ale stejně jako těstoviny chutnala parádně.
Husí roláda na bílém zelí s hroznovým vínem podávaná s chlupatými knedlíčky byla super alternativa k klasické kachní čtvrtce nebo stehnu. Maso jde líp ochutit a taky se to pohodlněji jí. Doufam že Google nabídne tento článek, až za rok bude někdo hledat oživení svatomartinské klasiky!
Dezert byl podáván v téměř nezkonzumovatelném množství. Šlo o císařský trhanec s oříšky, mandlemi a jablečným pyré s brusinkami. Trochu neesteický moučník byl zastíněn parádním digestivem – domácí ořechovkou z Vinařství Veverka.
Naše první návštěva v Rialtu dopadla dobře a velkou zásluhu na tom má bezchybná obsluha. Jídlu nešlo téměř nic vytknout, ale na druhou stranu se u žádného chodu nedostavilo totální nadšení zanechávající věčnou vzpomínku o kterou se v předchozích dvou případech postarala “obyčejná” polévka.
