O víkendu jsme s Kikou měli významný den, který jsme jeli gastronomicky zvýznamnit do Prahy a jelikož jsem fanoušek železniční dopravy, jeli jsme z Brna do Prahy přes Olomouc, abychom se poprvé svezli Leošem. To jsem ovšem nevěděl, že vlaky sice jsou “švýcarská kvalita”, jenže jejich catering je “východoevropský šlem”.

Přitom to začínalo tak pěkně! Na info tabuli většina aktuálních spojů měla 20 až 30 minut zpoždění, jen černej panťák si to přifrčel na minutu přesně. Každé sedadlo má elektrickou zásuvku, nikdo neotravuje kontrolou jízdenek (pokud jsou místa obsazena dle rezervací) a podle monitorů u stropu jsme to za chvíli valili 160 za hodinu a přitom uvnitř krásně ticho. Tedy ticho by bylo, kdyby se u dvou prostředních “čtyřek” nesesedla veselá parta z ostravska, která si u mizející Tullamorky (za Pardubicemi vystřídané Jelzinem) neustále měla co vykládat a jelikož metanol asi kromě očí napadá i uši, tak na sebe pořád hulákali. Naštěstí kultivovaný interiér částečně kultivuje i cestující, takže když se kravál ostravská ekipy eliminoval sluchátkama, další problém jsem s nima neměl.

Nabídku jídla a pití jsme našli v letáku u sedačky. Pokud si dobře pamatuju, tak objednávání v RegioJet to mají vychytané pomocí tabletů, takže zatímco někdo prochází kupé a bere objednávky, další to v kuchyňce hned vidí a chystá. V LEO Express se to realizovalo papírem, tužkou a bohužel také neustálým infem o tom, že zrovna něco je aktuálně vyprodané.

Srovnáním s konkurencí se nevyhnu ani u sortimentu. Zatímco u Jančury jsem po pročtení menu měl chuť tak na polovinu toho co nabízeli, když jsem prolítnul stručný leták od Leoše, tak jsem nevěděl co vybrat a jen jsem doufal v co nejmenší průšvih. Nemáme, bageta, nemáme, burrito a salát, to je prostě nic moc i přes fajn ceny (40 až 60 CZK).

Z nezajímavého menu jsme nakonec vybrali sýrovou bagetu, burrito s masovými kuličkami a jelikož jsme měli to výročí, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil 2x dvojku červeného. Objednávka byla vyřízena celkem rychle, ale kromě vína to bylo peklo. Bageta byla esence nudy v mystifikačním obalu. Z uvedených čtyř surovin skutečnosti odpovídala pouze jediná – sýr! A to ještě vzhledem k jeho eidamovitosti by se spíš mělo mluvit o výrobku sýrového typu.

Burrito dorazilo jako ohřátý válec zatavený v potravinářské fólii. Žádný talíř, jen ubrousek a k tomu příbor. Možná se snaží naznačit, že u nich ve vlaku je tak čisto, že klidně můžu jíst ze sklápěcího stolečku? Horké jídlo šlo z fresh fólie pěkně blbě vybalit, když se mi to konečně podařilo a já ochutnal, tak jsem jen zakoulel očima a loknul aspoň decku červeného, které jediné slavilo úspěch. Neidentifikovatelné a překořeněné masové kuličky paštikové konzistence, kečupová omáčka a z igelitového ohřevu zapařená tortilla? Jednoznačný never more, podtržený reklamací, kdy slečna prohlásila “no, víte já jsem to nevařila”!

Že je recenzování jídla často velmi masochistický koníček potvrdily dezerty, které jsem objednal už jen čistě z povinnosti. Vzhledem k předchozí nekvalitě jsem to čekal špatný, ale LEO Express mě překvapil, protože to bylo hrozný. Už když jsem si stěžoval, že na fotce v menu to vypadá poněkud jinak, tak jsem se dozvěděl “no, víte já jsem to nefotila” (překvapivě když jsem se nemohl připojit na wifi, tak nehodila “no, víte já jsem to nekonfigurovala”). Miniaturní plastová lžička byla tak akorát veliká na ochutnání a zavrhnutí celku. Přetužená, přeslazená a náhražkovitá hmota vydávající se za čokoládovou pěnu, dokonce v menu uvedenou jako “hřích nevyzkoušet”! Za těch 35 CZK raději repete vína. Tiramisu stejně mimo jen z 50%, protože polovinu dezertu tvořil piškot.

Jediné co nás zachránilo byla rychlost dopravy. Z Olomouce do Prahy jsme dorazili zhruba za dvě hodiny, což se o hladu dalo vydržet. Přiště rozhodně svačinu vlastní výroby s sebou, nepomůže ani zakoupení vyšší třídy, jídlo je stejné pro celý vlak. Záhadou mi zůstává jak hrozná musela být “Leošova klasika” (houska s paštikou), když ji vyřadili z nabídky. Jediné info mám od slečny stewardky – “no, víte byla nic moc”.