Jamie Olivera zná v čechách skoro každý. Jeho televizní vaření se vysílalo na Nově a byl to jeden z prvních impulzů, díky kterým jsem se začal o jídlo a vaření víc zajímat. V oblasti jídla, měl pro nás výlet do Londýna jasný vrchol, který ovšem ze začátku nevypadal, že se podaří – večerní degustační menu v restauraci Fifteen.

Restauraci založil Jamie Oliver v roce 2002 a od té doby vznikly po světě další tři klony – v Amsterdamu, Melbourne a Cornwall (jihozápadní pobřeží Velké Británie). Restaurace má zajímavý koncept. Každý půlrok přijímá 15 mladých lidí, kteří by se u nás označili jako “problémoví”, tedy např. nemají žádné pořádné vzdělání, žijí na ulici atd. Těm je na půl roku nabídnuto zaměstnání a zejména trenink v oblasti gastronomie od stálých zaměstnanců a díky tomu se pak jejich život může ubírat lepším směrem. To mi přijde jako výborný nápad ve stylu “užitečnější, než dát hladovému rybu, je naučit jej ryby chytat”.

Londýnský Fifteen je necelých pět minut pěšky od stanice metra Old street a jsou to vlastně dvě restaurace v jedné budově. V přízemí je Tratoria, uvolněnější italská restaurace, kde se podávají snídaně, obědovy a večeře formou á la carte. Mezi obědem a večeří nezavírají, host si může dát kávu nebo dezert a pozorovat zásobovací ruch a přípravy na večer.

V suterénu se nachází Dining room, stylová restaurace s otevřenou kuchyní, kam se dá zajít buď na polední menu (dva chody 22,50 GBP, tři chody za 25 GBP) a nebo večer na degustační menu. Rezervace nutná a na víkendy zhruba měsíc dopředu obsazeno. My ale měli štěstí! Chtěl jsem se vyhnout rezervaci po telefonu a původně jsem myslel, že tam zajdeme v pátek na snídani a optáme se je-li možno zarezervovat si místo na oběd. Sněhová kalamita a zavřená londýnská letiště nám naše plány zhatila a do Londýna jsme se dostali až odpoledne. Vzhledem k tomu, že jsme měli v plánu jít se podívat na Hauer-King House od Jana Kaplického, což je od Fifteen asi 15 minut procházka, tak jsme tam zašli jen se zeptat, jestli by šlo rezervovat stůl na degustační menu. Myslel jsem si, že to vyřídí slečna na recepci, ale ta mi jen vytočila číslo a já to stejně musel řešit po telefonu. No natrápil jsem se po tom telefonu, ale naštěstí měli zrovna storno na sobotní večer a stůl pro dva byl náš! Za zmínku stojí, že součástí rezervace je číslo kreditky, ze které strhnou 40 liber je-li storno později než 24 hodin předem. Potěší také dotaz na případné alergie, nevím jestli by mi při určité diagnóze návštěvu nedoporučili nebo upozornili kuchyni, ale já řekl, že bez obav, že jíme všechno. Na mail mi ještě přišlo potvrzení o rezervaci a už jsme se mohli těšit a děkovat bohům, že nám byli nakloněni.

Rozjezd

Přišli jsme pěkně na čas a dostali místo hned u otevřené kuchyně, která svým jasným osvětlením kontrastovala s decentně potemnělým interiérem. V restauraci je docela rušno a hlučno z kuchyně, poměr obsluhujícího personálu a hostů je snad 1:1 a stoly jsou hodně u sebe. Rozhodně to není podnik pro tichou romantickou večeři při svíčkách.

Na výběr jsme dostali aktuální pětichodové menu (60 GBP), které se každý den upravuje podle dostupnosti surovin. Na pití si je možno dát doporučená vína a nebo si zvolit vlastní. My pochopitelně zvolili doporučená vína (40 GBP) a na zapíjení si dali neperlivou vodu (3,25 GBP). Kromě jednotného prvního chodu, bylo vždy na výběr ze čtyř nebo pěti jídel, kde alespoň jedno bylo vegetariánské. Náš výběr byl poněkud omezen tím, že bez slovníku jsme něčemu prostě nerozumněli a tak jsme si většinou dali to u čeho jsme si dokázali přeložit hlavní suroviny.

Následně nám na stole přistál první chod, prkýnko s italskýma klobáskama, olivy, domácí chleba a do malé mističky olivový olej. Jako první víno byla sklenička šampaňského, konkrétně Gosset brut Excellence. Víno nám prezentovala sommeliérka a to my máme rádi, hned to líp chutná, když je člověk patřičně navnaděn. Bohužel stejně jako u vybírání z menu, jsme narazili na problém s angličtinou. Docela bez problému se anglicky domluvím, ale tu slovní zásobu bych rozhodně měl rozšířit.

Po ochutnání oliv a uzenin, jsme dostali amuse-bouche, tedy jednohubkovou pozornost z kuchyně. Hřebenatka v citronové marinádě byla výborná, hlavně šla dobře k tomu citronu a koraindru.

Insalate – salát jako předkrm

Kristýna si dala salát s marinovaným krabím masem, chilli, citrónem a kapary. Doporučeným vínem bylo rakouské Höpler Grüner Veltliner, ročník 2007. Krabí maso bylo hodně jemné a celkově byl salát lehký a víno se k němu výborně hodilo.

Já si zvolil salát s pečenou červenou řepou, krvavými pomeranči a měkkým kozím sýrem. Dochucený mátou a dresingem z granátového jablka. Těžko popsat, byl prostě vynikající, každé sousto jsem si lehce máznul sýrem a zapíjel Mansion House Sauvignon Blanc, 2008 z Nového Zélandu.

Primi – první hlavní chod

Už jen ta prezentace! Postavili před nás jídlo, které skvěle vypadalo a sommeliérka nám začala povídat o víně. Odkud je, čím se k jídlu hodí, jaké chutě máme očekávat. Člověk si ty chutě představuje, cítí jak mu to z talíře voní a začíná být i lehce opilej. Pak konečně ochutná, zapije vínem a přichází blaho.

Kika měla domácí těstoviny s pomalu dušeným zajícem. K tomu červené víno z Chille – Viňa Chocolán Carmenére, 2007. Vynikající těstoviny, výrazné, na vlákna rozpadající se maso a těžké červené víno. Jistě něčekaná volba pro křehkou dívku

Naopak já si dal lehké šafránové rizoto s tygříma krevetama ozdobené tajemným slanobýlem a na pití italské Maculan Vespaiolo, 2007. Jídla neměla chybu, ale měli jsme si je raději prohodit.

Secondi – druhý hlavní chod

Těžký masitý chod byl tady a to už jsme byli slušně plní a decentně přiopilí. Pro Kiki přistálo vepřové, dušené v bílém víně, šalvěji a kdoulích s černým zelím (Cavolo nero) a jako příloha polenta. Na pití italské červené Vesevo Aglianico, ročník 2006. Maso měkké až rozapadjící, ale bohužel taky docela tučné. Polentu jsme ochutnali vlastně poprvé, tady ji v restauracích člověk moc nepotká.

Já se rozhodoval mezi dušenou sicilskou rybí směsí (pstruh, treska, langustýna, mušle…) a opékaným jehněčím hřbetem s dušenou čekankou, olivama, bramborama a ančovičkovo – pistáciovým dresingem. Obsluhující slečna řekla, že dneska rozhodně jehněčí a tak jsem souhlasil. Doporučené víno bylo červené Lalande-de-Pomerol 2005, Château Perron, Bordeaux. Víno vynikající, ale z jídla jsem tak nadšený nebyl, protože asi 50% masa byl tuk a ten mi teda moc nejel. Maso co jsem si vypreparoval bylo vynikající, ale jestli se bežně jí i ten lojovitej tuk, tak to bych se asi nedožil dezertu.

Dolci e Formaggi – sladká nebo sýrová tečka

Hurá dezerty, na to se jsme se fakt těšili. Kristýna okamžitě volila čokoládové semifreddo z čokolády Amadei s krvavým pomerančem a nečím co by se dalo přeložit jako mramorové linecké těsto. Semifreddo v italštině znamené polozmražené, takže se jednalo o variaci na čokoládovou zmrzlinu a spíš než sladká tečka to byl sladký vrchol. Na pití bylo italské dezertní Anselmi I Capitelli, 2005.

Já si dal panna cottu s rebarborou a sušenkou s rozinkama a pistáciema. Víno bylo sladké francouzské Cazes Muscat de Rivesaltes, 2005. Co jsme chutnali panna cottu tady, tak byla hodně tuhá a tvarohová. Tato byla naopak jako vanilkový puding co sotva drží tvar.

Skoro dvě hodiny nám utekly jako nic a i v 11 večer byla restaurace plná. K účtu bylo připočítáno ještě 12,5% za obsluhu, která se u nás oceňuje dobrovolným spropitným. Celkových 226 liber za večeři pro dva, včetně vína, ale beru jako úměrné kvalitě jídla a celkovému zážitku. Stálo to za to, vidět a ochutnat jak funguje “lepší” podnik celosvětově známého kuchaře. Trochu jsme se báli jestli nepůjde o nějakou snobárnu, kde se nebudeme cítit dobře, ale atmosféra je naopak hodně uvolněná a přátelská. Fifteen v Londýně rozhodně stojí za návštěvu, kdo nechce tolik utratit může zkusit polední menu a věřím, že to taky bude zážitek. Bylo by fajn, kdyby i u nás byly takovéto restaurace, které hostům přinesou skvělé jídlo a zaměstnancům pomůžou začít nový život.