Člověk nemůže pořád jen sedět doma, občas taky musí ven mezi počítače. Delší čas jsem nic nenapsal, protože nebylo prostě kdy. Udělali jsme si takový malý eurotrip, kde kromě opalování a očumování památek, šlo hlavně o jídlo.
Vzali jsme to od severozápadu na jihovýchod a přeprava byla pomocí letadla, vlaku, autobusu, lodě i auta. Ty nejzajímavější zážitky pochopitelně dostanou samostaný příspěvěk, tady to sepíšu jen tak stručně ať sám vím, kde jsme to trajdali.
Zaletěli jsme do Pařížě (ikdyž Beauvais, to je jak přiletět do Pardubic a říkat tomu Praha), ale tam jsme jen skočili na TGV a uháněli dál na západ, protože primárním cílem bylo konečně spatřit oceán. První zastávkou bylo Rennes, kde jsme si zašli na výborné palačinky (galettes), ochutnali chouchen (proběhla pochvala za dobrou výslovnost “šušeň”) a cider.
Vlakem a stopem (s Kikou se člověk veze do tří minut) jsme se dostali k Mont Saint Michel, archanděl Michael je mi už podle jména docela sympatickej a na skále v zálivu mu postavili moc pěknej stánek. Z jídla jsme si tam ale neužili nic, průvodce varoval, že je to tam jedna veliká turistická past a při letmém okouknutí pár podniků, jsme mu dali za pravdu.
Z Rennes jsme se opět vlakem přesunuli až na severozápadní konečnou, tedy do města Brest. Hned po příjezdu jsme si zašli na něco místního do obyčejné hospody. Kiki měla slávky (ještě několikrát nás zarazilo jaké je mají malé, asi jen tři až čtyři centimetry), já dadaisticky vylosoval prstem a na stole mi přistál losos, uzená treska, pečená brambora a kopec kysaného zelí se slávkama. Na první pohled WTF, ale chutnalo to dobře a jako tečku jsme si dali sýry, které chutnaly naprosto fantasticky.
V něděli byl v plánu výlet na malý ostrov Sein, cesta lodí hodinu a půl. Žije tam asi 300 obyvatel, jsou tam dva hotýlky, tři restaurace, dva majáky a žádná auta.
A i v takové “pustině” je Michelinem doporučená restaurace! Jak tam vaří bohužel nevím. Oběd totiž striktně podávají od 11 do 13:30, což jsem se dozvěděl zhruba v 13:45, když jsem natěšenej přišel na jejich 20 EUR menu. Zachránilo mě bistro Chez Christine, kde mi ke krásnému výhledu dělal společnost rejnok s kapary a rýží.
Brest je zvláštně ospalé město, díky poloze tam slunce zapadá hodně pozdě (přitom čas se tam neposunuje) a skoro všechny restauarce, které by dle průvodce stály za vyzkoušení mají v neděli a pondělí zavřeno! Pomohl nám domorodec který doporučil dole v přístavu restauraci specializující se na maso a místní kuchyni. Byl to jeden z gastrovrcholů této dovolené, krásná otevřená kuchyně, paštika na čekačku, voda zdarma, nádhernej špíz a veliká porce jehnečího. Pokazili si to jen v závěru kydnutím šlehačky na sorbet a obsluha před zavíračkou raději uklízela, než aby nás zkasírovala.
Zajeli jsme ještě do mořského akvária, kde je úžasný tropický pavilón. V arktickém jsme propásli krmení tučňáků i tuleňů, takže nic moc, ale v posledním pavilónu, kde se prezentoval oceán ze severozápadu Francie jsme si užili i co se jídla týče, ovšem jen teoreticky pochopitelně. Mají tam ryby, které se běžně loví, je tam hezky vidět, kde a jak žijí humři a langustýny a nebo je k vidění celý životní cyklus hřebenatek, včetně receptů na jejich úpravu 
Na jídlo si návštěvník může zajít do jídelny trochu ve stylu IKEA, kde jsme se levně a dobře najedli (hlavní jídlo – hejk s normandsou omáčkou – do 7 EUR, jídlo dne – dušené jehněčí se zeleninou – za 5.50 EUR) a menu mají dokonce v angličtině!
Večer jsme ještě zašli do rybí restaurace hned vedle hotelu jen tak na chuť si dát víno a pro mě zhýralce ústřice a pro Kiku dezert.
Ošlehaní větrem od pobřeží jsme se vrátili do Rennes, protože v plánu bylo ještě Saint Malo a chovem ústřic proslavené Cancale. Za druhé světové totálně rozbombardované a pak pečlivě znovu zrekonstruované Saint Malo nás moc nebralo, takže jsme si za necelá 2 EUR koupili lístek na autobus do Cancale. Celá promenáda kolem zálivu a přístavu je narvaná restauracema, což mě vždycky trochu děsí (proč tlačit na kvalitu, když každý den přijdou stovky nových turistů?). Dali jsme na průvodce, zašli do obyčejné hospody obložené přepravkama s ústřicema a dali si jich tedy rovnou tucet. Co se afrodiziakálních účinků ústřic týče, tak mohu jen říct, že jsem to nebyl já, kdo zrušil plánovaný výlet na kole. Muhaha.
Dle plánu jsme z Rennes přes Paříž zamířili do Curychu resp. Luzernu. Na přestup a přesun z jednoho nádraží na druhé jsme v Paříži měli asi dvě hodiny, což bohatě stačilo na zastávku u Pierra Hermé, kde jsme za tři sladké nálože pustili 20 EUR a pak to při 300 km/h v TGV odpálili. Po rybě se zelím nás nemohl rozházet Pierrův vertikální úlet ve složení mascarpone, rozmačkané jahody, oplatek a špagety v balsamicovém octu.
V malém, klidném a čistém Luzernu jsme měli štěstí na podnik, kam jsme zašli na večeři. Jednak kocept – 4 předkrmy, 4 hlavní jídla a 3 dezerty. Pak majitel, který se zeptal zda rozumíme anglicky, německy nebo francouzsky (česky uměl jen “černé pivo”) a z pojízdné tabule nám nabídku odprezentoval. A taky důraz na sezónu a lokalitu (ryba ulovená ráno v místním jezeru, šneci z vlastní zahrádky…).
Panoramatickým vlakem jsme vyjeli skrz Alpy do Ženevy, odkud nám letělo letadlo do Splitu. Doufám, že podobného zklamání jako v Chorvatsku se nedočkáme až se jednou podíváme třeba do Toskánska. Split byl na nás už hodně balkán a Hvar, kam jsme se odjeli válet k moři, byl až moc nuda. Těšili jsme se na záplavy skvělého vína, zátoky plné ryb, mlčky škemrajících o místo na grilu a na spousty malých hospod, kde ochutnáme místní speciality.
Víno, které bylo prezentováno jako “domácí a nejlepší” byla kapalina bez vůně a zápachu s chutí tak divnou, až to v nás vyvolalo otázku “tak kdo je tady debil?!” a jednu lahev jsme koupili a poslali na rozbor Honzovi z Jižního svahu. Na místní veselici jsme ochutnali skvělé sardinky na grilu, jenže vedle toho jsme taky měli otřesné kalamáry grilované neočištěné, nevyhovněné a zejména druhý den bylo po náladě. Na rybí trh se muselo hodně ráno, což se dalo přežít, ale zarazilo mě, že ryby prodávali nevykuchané a za víc peněz než nakupuju tady v Makru. No a z restaurací jsme nakonec nezkusili žádnou, konkrétní doporučení jsme neměli, při hledání jsme jich pár našli, ale všechny vypadaly až moc líbivě a hlavně v nich nikdo nejedl.
Počasí nám přálo všude, peníze i živočišné uhlí nám nedošlo a do vlasti jsme se vrátili v pořádku, takže co si přát víc?! Snad jen aby aspoň 10% gastronomické úrovně jakou potká člověk všude ve Francii dorazilo na 90% našeho území!
