Minulý víkend jsme si udělali výlet do hlavního města, kde jsme primární cíl úspěšně maskovali obdivováním kulturních památek a dokonce i jednou výstavou! Ve skutečnosti však šlo o promyšlenou a časově precizně naplánovanou okružní jízdu po restauracích oblíbených a nebo vytipovaných z odposlechu internetového provozu.

Sansho

Vlítli jsme do toho hned v pátek. 19:18 příjezd do Praha – Hlavní nádraží, 20:00 rezervace v Sansho. Paul Day je borec, sympaťák a nejlepší zdroj informací o bistrech a restauracích, které jsou a nebo velmi rychle budou v Londýně na špici zájmu.

Zrovna to byl skoro přesně rok, co jsem na Sansho psal recenzi do Lidovek, kde jsem podnik vychválil do nebes a je super že i dnes bych to nemohl napsat jinak. Stále jedou moderní jihoasijský styl, mají dokonalé suroviny a vysmátý šéfkuchař pendluje mezi stoly, zdraví se s hosty a občas i servíruje. Ta roční perioda se mi ale taky trochu vymstila v tom, že jsem neochutnal příliš nových jídel. Prostě Sansho uvařilo osvědčené hity pro aktuální sezónu a jedinou větší změnou bylo, že už to nebylo formou večerního menu za jednotnou cenu, ale každý chod se platil zvlášť (výběr jsem nechal na šéfkuchaři).

Z těch klasických hitů jsou pro mě nejhitovější (sorry za fotky, ale osvětlení v Sansho není fotografův kamarád):

Soft shell crab sliders za 198 CZK (nevím už kde to bylo, ale pobavila mě “recenze” označující tohle jídlo za vizuálně odporné).

Salát z bůčku a vodního melounu (367 CZK, porce pro tři). Ten mix teplého a mastného se studeným a sladkým je prostě mega!

Beef rendang jako poslední chod přišel na stůl ve schvíli, kdy už jsme skoro nemohli, ale stačilo jen ochutnat to rozvlákněné vyzrálé hovězí a žaludek zázračně našel skryté rezervy.

Sticky toffee pudding (145 CZK) a nebo domácí zmrzlina (60 CZK) – s výběrem dezertu to v Sansho není složité a zase jsme neodolali. Naštěstí už jsme poučení a o tu datlovo-karamelovou bombu jsme se podělili.

Z novinek jsme ochutnali křupavé makrelové taco (110 CZK), tam je potřeba se v závěru soustředit na konzumaci, jinak se poslední sousto rozpadne v ruce.

Mrzí mě, že se nedostalo na mini bugery, které jsem viděl u okolních stolů a na které jsem slyšel velkou chválu. Navíc jsem byl po čtvrteční pitce zcela mimo formu, takže jsem si nedal ani žádný koktejl a kromě jejich klasiké vodovody s okurkou (džbán za 10 CZK) jsem pil jen domácí bezinkový ice tea (4 dcl za 150 CZK).

Ještě před večeří jsme si domluvili sobotní snídani. Paul Day totiž rozšířil portfolio o další položku a k restauraci a řeznictví přidal pojízdný gril. A když pojízdný, tak tím nemyslím žádný rozhrkaný stánek na kolečkách, ale obrovský Land Rover vytuněný tak, že jedna jeho strana funguje jako velký gril na dřevěné uhlí! Asi dvakrát do měsíce ho zaparkují na sobotním farmářském trhu na Náplavce a my měli to štěstí, že to vyšlo zrovna na náš pražský víkend. O tom jaké to je si v sobotu ráno u vltavy dát solené hovězí nebo sandwich s jalapeno klobáskou a spláchnout to pivem od Matušky se rozepíšu v následujícím blogpostu.

Osmichodová večeře v michelinem obibovaném Sanshu vyšla zhruba na 1000 korun na osobu, což bych si tipnul, že asi nikde jinde v Praze nepůjde překonat. Bylo fajn ověřit konstantní kvalitu na známých jídlech, ale příští návštěvu si orientačně plánuju až někdy na únor a budu se těšit na hitovky zimní sezóny.